Sedmnáctému ročníku Dřevorockfestu dominovaly Tři sestry, Dymytry, Mňága a Žďorp a další

Dřevorockfest už patří k našim tradičně oblíbeným festivalům a nejen k našim, co se týče redakce musicreport.cz. Tenhle festival v tradičním červencovém svátečním termínu si oblíbila řada rockerů ze širokého okolí a rozrůstá se co na kvalitě každým rokem. Na kapelách se tu nešetří a od první kapely, která tu startuje program už někdy po poledni až do té poslední popůlnoční, se to tu hemží samými velkými jmény a každé z nich by mohlo být headlinerem na kterémkoliv jiném jednodenním festivalu podobného formátu. To vše za přijatelnou cenu vstupného a s kvalitním servisem pro fanoušky.

Stánků s pivem i s občerstvením je tu každoročně víc a víc, takže velké fronty na pivo jako v dřívějších letech už tu moc nehrozí. Pořadatelé se snaží každoročně komfort pro návštěvníky vylepšovat a pokud srovnáme dřívější ročníky, kdy ještě kapely hrály na malém, pevně ukotveném podiu zámeckého areálu, je to sto a jedna. Dozví se o tom samozřejmě i fanoušci a je znatelné, že obzvláště v posledních dvou letech i přes covid popularita akce narostla a návštěvnost stoupla téměř vyprodané kapacitě areálu. Letos bohužel některé váhající na poslední chvíli odradilo počasí a dle pořadatelů to bylo snad poprvé, kdy se Dřevorockfest konal za deště. Inu, jednou to přijít muselo, ale naštěstí se nejednalo o žádný prudký slejvák, ale pouze o drobný, ale za to celkem vytrvalý deštík, který nakonec diváky stejně promočil, pokud neměli pršipláště, či jiné vodotěsné ochrany.

A propós, divím se stále ještě v dnešní době lidem, kteří mají tu drzost lézt do předních řad před podium s otevřeným deštníkem a znepříjemňovat tak ostatním, za nimi stojícím, výhled na kapelu. Bohužel je takových pořád ještě mnoho a považuji to za velkou bezohlednost vůči ostatním. Přece když jdu na festival a vidím, že prší, tak je nejjednodušší vzít si pláštěnku, pokud vím, že chci lézt do davu. Pokud mám doma fakt jenom ten deštník a nic jiného mi nezbývá, tak se s ním nebudu cpát mezi lidi, ale postojím spíše vzadu, když už fakt nechci moknout a dívat se při tom na kapelu. Holt by se někteří mohli probrat a uvědomit si, že na tom festivalu nejsou sami. A to nepíšu pro to, že by mě někdo s deštníkem opruzoval, já většinou fotím před podiem a výhled mám dobrý, ale když jsem se podíval do davu a viděl tam to množství paraplat, bylo mi některých lidí, za nimi stojících, fakt líto. Na některých open-air akcích je zákaz deštníků stanoven už ve všeobecných podmínkách a klidně bych to lidem vyhazoval z kabelek a batůžků namísto např. nesmysleného vyhazování PET láhví s vodou, které si se sebou vezme člověk do davu na malé osvěžení.

Naštěstí byly v areálu vhodně rozmístěny i velkoplošné obrazovky, letos přidána i jedna za zvukařským stanem, takže o dění na podiu měli přehled i ti v zadních prostorách. Start festivalu letos měla na bedrech kapela Limetall, přičemž do Dřevohostic jsme přijížděli asi až někdy ve druhé půli jejich vystoupení. Pořadatelé se tu snaží kapely každoročně obměňovat, aby program byl pestrý a nehrála tu stále stejná jména, což je super a některé z nich tu hrály za sedmnáctiletou historii festivalu letos úplně poprvé. Po Limetallu následovali slovenští Inekafe se svým punkrockem, na kterém jsme v mládí vyrůstali a asi nejlépe si s promoklými fanoušky poradil Petr Fiala se svou kapelou Mňága a Žďorp. Tihle borci mě snad na žádném koncertě ještě nezklamali. Prostě nakráčejí na podium, nepotřebují k tomu žádné kostýmy, pyroefekty ani načančanou scénu a stejně si ten dav nakonec získají na svoji stranu takovým způsobem, že by jim to mohli kdejaké jiné kapely závidět. A přitom jim stačí jen ty písničky a nějaké to sympatické vystupování. Zkrátka profíci s pohodovým repertoárem, který pozvedne náladu na každé akci.

Následující Komunál mi asi doposud naopak ještě nijak nepřirostl k srdci. Přestože některé jejich písně znám a příjdou mi celkem fajn, není to nic, z čeho bych si sednul na prdel. Proto jsem čas při jejich koncertě i vzhledem k nepříznivému počasí, využil raději k občerstvovací pauze a k natáčení rozhovorů. Snad se k nim někdy dopracuju, ale je to možná i tím, že tady na Moravě nevystupují až tak často. Dalšími reprezentanty Slovenska byli Horkýže Slíže. Tuhle bandu jsme viděli nedávno v Záhlinicích a bylo to celkem dobré, tady v Dřevohosticích už řádil Kuko bez indiánské čelenky pouze s kapucí na hlavě, asi aby mu nezvlhly péra. Nicméně hráli ještě za světla a za doznívajícího deště, takže ve srovnání s předchozím zmíněným vystoupením vyšlo to záhlinické po stránce show lépe.

Jediným opakujícím se jménem z loňského ročníku byly Dymytry. Jsou zde velice oblíbení a po právu si vysloužily pozici pomyslného headlinera. Letos přivezli představit novou desku Pharmageddon, z níž zahráli několik songů a jinak potěšili své fans těmi nejlepšími peckami, kterými v rámci hodinového setu disponovali. Nechyběly ohně, hezká světla, zkrátka show na úrovni, kterou tahle kapela umí udělat. S nastupující tmou pak ustal i déšť a tak si ji fanoušci mohli užít naplno stejně jako si mohli užít i následující legendární Tři sestry, vystupující zde poprvé.

Fanánek a jeho parta to tu rozjeli v dobré náladě a přestože jsme je také mohli vidět nedávno v Záhlinicích, přišlo mi toto dřevohostické vystoupení naopak o něco lepší. Malinko poupravili playlist, přidali některé starší songy a celkově to bylo z jejich strany takové uvolněnější. Asi už si festivalový playlist stačil sednout a větší jistota byla na místě. Nicméně tahle kapela už je natolik zkušená, že o nějaké jistotě asi nemusí být řeč. Po koncertě Sester se posádka našeho vozu, stejně jako mnoho ostatních lidí, rozhodla už odebrat k domovu, proto následující poslední kapelu Morčata na útěku už jsme spatřit bohužel nemohli.

Počasí si bohužel s návštěvníky pohrálo a ani my jsme nemohli vzhledem k technice pořídit tolik materiálu, kolik jsme si původně plánovali, ale i tak to byl opět skvěle zmáknutý ročník, co se organizace týče. U open-air akcí člověk bohužel podmínky neovlivní. My se budeme těšit zase za rok, doufejme už se sluníčkem.