Devatenáctý Dřevorockfest opět s nadupaným programem. Vévodili Rybičky 48, Olympic, Arakain nebo Horkýže slíže.

Rockový festival Dřevorockfest v Dřevohosticích na Přerovsku si letos může odškrtnout další, již devatenáctý ročník. Řadí se tak k tuzemským festivalovým stálicím, kterou rádi opakovaně navštěvují jak kapely, tak i rockové publikum. Ve festivalovém kalendáři si navíc díky svátečnímu datu drží pevný termín, takže 5.července bývá tato událost vždy jistotou. Dřevorockfest je jednodenním festivalem, ovšem s pořádně našlápnutým line-upem, kdy kapely začínají hrát těsně po poledni a končí se až hluboko po půlnoci. Každá z nich by přitom mohla kdekoliv jinde příjmout roli headlinera. Je fajn, že se zde interpreti i pravidelně obměňují a málokdy se stane, že by zde rok co rok hrála stejná kapela. Pořadatelé navíc stále hledají i jména, která zde během dlouholeté historie ještě nevystupovala a zatím se jim to zdatně daří. Letos byl program opět našlápnutý, počasí vyšlo a po stránce organizační není co vytknout.

Zázemí pro všechny zúčatněné si zde drží vysoký standart a rok od roku přicházejí i nějaká další vylepšení, která komfort jak pro diváky, tak i kapely zvyšují. Na vavřínech se tu neusíná a jsou tu znát léta zkušeností. Prostředí zámku je taktéž velmi příjemné, prostor je samozřejmě omezený a občas vadí nějaký ten stromeček ve výhledu, ale tyto drobné prostorové nedostatky se snaží organizační tým řešit např. znásobením velkoplošných obrazovek různě po areálu tak, aby všichni měli přehled, co se na podiu odehrává a mohli si dát v klidu i nějaké to pivko, během nabitého programu.

Ten letos otevírala kapela Limetall, respektive to, co z ní zbylo. Tahle kapela se dle všeho už rozpadla, nicméně jediný člen, který na lodi pod oficiálním jménem souboru zůstal je baskytarista Václav Vlasák, který se rozhodl letos nasmlouvané koncerty dojet a splnit smluvní podmínky. V Dřevohosticích na to přistoupili, přestože sem přijela úplně jiná parta muzikantů, než si asi původně přáli, nicméně zákulisí jednání neznáme a tak k vystoupení prostě došlo. Vlasák si k sobě sehnal bezesporu šikovné mladé muzikanty, kteří původní písně Limetallu odprezentovali se ctí, nicméně kapela ztratila úplně svoji tvář a pokud v ní zůstane jen jeden člen a navíc to není ani frontman, máte pocit, jakoby jste se dívali na její revival. Písničky zůstaly, nicméně kapela jako taková je už asi mrtvá. O to víc je smutnější, že tahle sestava, která původně utekla z legendárního Citronu a dokázala stvořit relativně úspěšný nový projekt, ztroskotala po pár letech znovu. Na brzký rozjezd festivalu ale asi dobré, řada fanoušků ráda zavzpomínala alespoň prostřednictvím těchto muzikantů na své oblíbené písně a jelo se dál.

Na řadě byla další kapela, která tady byla taktéž tak trochu mimo plán, když pořadatelům podal pomocnou ruku Alkehol za původně nasmlouvaný Krucipüsk, který jak známo letošní léto odpískal kvůli zranění frontmana Tomáše Hajíčka po nehodě na motorce. Na tuhle partu jsem se těšil, nicméně zdraví je přednější, Tomášovi přejeme brzké uzdravení a doufáme, že ho tady s jeho kapelou uvidíme na nejbližším možném ročníku. Alkehol však byla náhrada velmi adekvátní a řada fanoušků jejich letošní účast ocenila. Tahle banda na festivalu prostě nikdy nezklame a je to taková zaručená jistota. Kluci jsou navíc profíci, kteří lidi zabavit prostě umí a je vidět, jak je to po letech stále na podiu hodně baví.

Novým jménem na scéně je stále ještě Protheus, resp. jeho nová kapela, kde se již neprezentuje pod maskou, ale zcela v novém hudebním projektu, který, zdá se, nabírá čím dál větší obrátky a přízeň fanoušků, k čemuž mu letošní festivalová sezona jistě pomáhá, stejně jako nedávno odjeté jarní turné s Komunálem. V Dřevohosticích se Protheus dočkal velkého ohlasu. Před podiem bylo plno, lidé už jeho písničky znají a dokázal si získat i ty, co ho snad viděli s novou kapelou poprvé. Od května, kdy jsem kluky viděl hrát naposledy, malinko obměnili playlist, přibyl např. tvrdší Hrobokop anebo píseň Žít svůj sen, kterou hrál Proth ještě s Dymytry. Tu ale nyní pánové malinko oživili a zrychlili, takže to dostává zase jiné grády a není to úplně ta původní balada. I v tomhle provedení však zní hodně dobře.

Jméno, které tady asi málokdo po oznámení letošního programu čekal byl legendární Olympic. Pro mě příjemné oživení programu, protože na tyhle bardy se vždycky rád podívám a pokaždé žasnu, jak to Petr Janda i s přibývajícím věkem na podiu zvládá. Možná bych tuhle legendu ale zařadil v programu až o něco později, aby hrála za tmy se světelným ansáblem v zádech, protože to byl jeden z hlavních hřebů festivalu. Navíc mi jich bylo v tuto hodinu celkem i líto, protože hráli zrovna ve chvíli, kdy se přímé slunce opíralo do jejich tváří a v tomhle věku na letním slunci podávat ještě nějaký hudební výkon, to fakt klobouk dolů. Nicméně zvládli to pánové se ctí, do publika sypali jeden hit za hitem a kdyby hráli ještě další hodinu, tak by ve známých peckách pokračovali. Zpívali si s nimi jak pamětníci, tak i mladí a atmosféra byla velmi příjemná a silná. Myslím, že právě tohle dává panu Jandovi hodně životní energie, kterou pak na pódiích zužitkovává.

Po klidnějším Olympicu nastal skok na metalovou vlnu, když přijela další legenda svého žánru, kapela Arakain. Letos se mi líbí jejich playlist, kde dostávají hodně prostoru pecky z dávných dob o čemž už bylo zmíněno v reportu z Monster Meetingu. Kapela se v poslední době zabývala především tvorbou nového DVD, další hudební novinky kromě singlu Sedm hříchů zatím nepřišly, ale to nikterak nevadilo jejich fanouškům, kterých se pod podiem sešlo plno a ve večerním čase vytvořily kapele slušný kotel.

Horkýže slíže by bylo možná vhodnější v programu prohodit s Olympic, nicméně slovenští rockeři tímto solidním hracím časem nijak neopovrhli a předvedli velmi povedený výkon. Kuko opět nešetřil vtipnými hláškami, pobavily jeho žádosti o "kouzelné slovíčko" a playlist měli taktéž hodně dobře seskládaný, když nechyběly ani pecky ze starší éry kapely.

Vrcholem večera mělo být vystoupení kapely Rybičky 48. Ta sem dovezla opět svůj nabušený pyrotechnický ansábl, který spolu s dalšími efekty vytváří pořádnou rockovou show. Obří plameny se chrlí po stranách střešní konstrukce podia, ohně a proudy jisker tryskají i z kytar muzikantů, mají efektně udělanou scénu a celé to působí velkolepě a zábavně. Rybičky už si na téhle pyroshow zakládají nějaký ten pátek, ale snaží se ty efekty nějak obměňovat, aby to lidi neomrzelo. Po stránce hudební také není co vytknout. Zahráli hromadu osvědčených energických hitů, frontman Kuba Ryba v jednu chvíli zasednul i za bicí, aby jej rytmický kolega Ondra Štorek vystřídal v jedné písni za mikrofonem, manažer za basou a lidi si to celé užívali jakožto velkolepé večerní završení festivalového mejdanu.

Následovalo ještě vystoupení slovenské kapely Bijouterrier, na kterou jsem se velmi těšil a mrzí mě, že nedostala lepší čas v programu. Po Rybičkách už totiž nastal celkem velký odliv publika směrem k domovu a výjimkou nebylo ani osazenstvo vozu, ve kterém jsem cestoval, tudíž mi jejich koncert bohužel utekl. Snad tady nebyla tahle crazy parta naposled a uvidíme ji na některém z příštích ročníků v příznivějších hodinách. Tohle je možná jediná vada na kráse Dřevorockfestu, že poslední kapela, která je nasazená po největším headlinerovi, schytá nejméně lidí, protože všichni už jakoby "to nejlepší" viděli a jdou spát, protože už je pozdě. Možná by tedy bylo lepší, aby zde hlavní hvězdy hrály klidně později, ale až jako poslední. V areálu se tak dav zdrží o něco déle a zanechá tu i ještě nějaké další kačky za pivo.

Nicméně letošní ročník Dřevorockfestu hodnotíme jako hodně povedený. Program opět skvělý, počasí vyšlo náramně, když nebylo ani přehnané vedro, ani déšť, atmosféra v areálu, v backsatge i mezi lidmi výborná, spolupráce s pořadateli každoročně bez chyb, výkony kapel taktéž...no prostě to tu máme rádi a těšíme se za rok na jubilejní dvacátý ročník.