RECENZE: Seznamte se s Revolterem od Dymytry. Stojí to za to!

Maskovaná kapela Dymytry vydala počátkem října po čtyřech letech nové album s názvem Revolter. Tentokrát se jej vypravila nahrávat do Německa pod taktovku producenta Kristiana "Kohle" Kohlmannslehnera a ještě před vydáním sebevědomě ohlašovala, že to bude jejich doposud nejlepší deska. Toto klasické "klišé" o nových albech prohlašuje samozřejmě většina kapel a pravdivost těchto tvrzení se vždy ukáže až s odstupem času. Nicméně už po prvním poslechu Revoltera musí člověk dát kapele Dymytry za pravdu. Ano, tohle je opravdu jejich nejlepší deska!

Po otevření velmi pěkně provedeného digipacku, kterému vévodí strašidelná maska kytaristy Gorgyho v rudém provedení, si místo klasického poděkování fanouškům, rodině a partnerům můžeme přečíst docela upřímné prohlášení, ve kterém kapela nejprve sumarizuje poslední dosažené velké úspěchy, ale také otevřeně přiznává to, o čem se doposud v kuloárech zatím jenom šeptalo. A sice že po německém turné si prošla docela velkou krizí a byla na hranici možného rozpadu současné sestavy. Práce na novém albu ji ovšem zase zpět ztmelila a krizi zažehnala. Z prezentace na sociálních sítích by určitě fanoušek nepoznal, že nějaká krize vůbec nastala a tyto informace se většinou ven ani nedostanou, proto první palec nahoru letí za toto otevřené a upřímné přiznání.

A jaký je tedy Revolter na poslech?! Už při poslechu jeho prvních tónů mě napadlo slovo "Konečně!" Konečně mají Dymytry na desce zvuk, jaký by si zasloužili. A právě pořádný hutný zvuk mi u moderní metalové kapely jejich formátu na předchozích albech krapet chyběl. Dřívější desky přeci jen pořád trochu pokulhávaly a po stránce zvukové je stále se studiovými nahrávkami na tuzemské scéně válcovaly kapely jako Škwor nebo Doga. Až nyní s Revolterem má Dymytry pořádný moderní metalový, silný a zároveň čitelný zvuk, jaký bych očekával a upřímně mě to potěšilo. V tomhle byla volba studia a producenta jednoznačně dobrým tahem.

Kapela zároveň hodně vsadila na elektroniku a melodičnost. I v tomhle má jistě prsty nový producent a sázka na táhlé melodické refrény byla znát už při anglických předělávkách dřívějších hitů pro zahraniční publikum. Dymytry s tímhle budou jistě sklízet úspěch i u nás a díky tomu je vlastně většina písní na Revolterovi potenciálním hitem. Kvalitní součástí písní jsou i elektronické melodické linky nebo hlasová zkreslení a efekty, které dodávají peckám zase trochu jiný výraz a dohromady to zní na studiové nahrávce opravdu skvěle. Horší to bude na koncertech, kde tyhle věci musí být nahrazovány různými předtáčkami a to už se pak vytrácí ta živá autentičnost. Nicméně Dymytry nejsou první, ani poslední kapelou, která by tyto věci využívala a nového hráče na syntezátory asi kvůli tomu na koncerty angažovat nebudou.

O úvodní výkop se na albu postará titulní úderná pecka Revolter, z níž číší nasranost a agrese ("Bordel, všude je bordel, tak obrovskej bordel, kam podíváš se, školy, platy, D1 je bordel..."), ale nechybí zde ani špetka vtipu ("...a kdo nemá eR není Revolter"), na důkaz toho, že se Dymytry neberou zas tak moc vážně. Následuje asi nejvtěší potenciální hitovka Zůstaň stejná, která byla i s klipem zveřejněná už před vydáním alba a ujala se jak u fanoušků tak i v rockových rádiích. Rozhodně jedna z nejlepších a nejvýraznějších na desce a fanoušci ji na koncertech určitě budou žádat. Nebyly by to Dymytry, aby nezařadily i nějakou rychlou kopákovou smršť, kde se může vyřádit i bubeník Miloš Meier. Tou je pecka Není cesty ven, jejíž text pojednává o devastaci planety lidským druhem a o jejím možném revanši za tyhle zla ("Věcí řád, zpět se nastolí a časomíra běží, můžem dělat cokoli..."). Píseň je pak podkreslena neúprsoným "hororovým" tikáním v pozadí.

Nevím, zda to byl záměr, ale další "tik-tak" se objevuje hned v následující temnější písni Komu zvoní hrana, která však už tématicky pojednává o něčem jiném. Nicméně jde rovnež o ubýhání času v jiném slova smyslu. Tahle píseň patří taky mezi mé favority a zaujal mě na ní především ten elektro-podkres, který jde s tvrdými kytarami perfektně dohromady. Volám jméno tvý je taktéž velice zpěvná melodická hitovka se zajímavým sólem uprostřed i když se mi zdá, že těch námořnických nebo pirátských témat už je v české muzice tak nějak moc a už to není moc originální. Nicméně na kvalitu téhle písně to rozhodně nemá vliv. Klub rváčů je naopak další nadupaná bojová úderka, kde pěst - loket - pěst hovoří za vše!

Na albu se objevují i tři pecky, které už fanoušci znají z dřívějška v podobě singlů. Jednou z nich je Pot a krev, která byla nahraná k příležitosti patnáctého výročí kapely a na album se možná jako jediná moc nehodí anebo mohla být zařazena na závěr jako bonusový track. Další je jedna z nejvýraznějších dosavadních hitovek S nadějí, která je zde jen lehce poupravená a u téhle by určitě byla škoda, kdyby na žádném albu nefigurovala, stejně jako Pravda a lež, která patří k těm pomalejším, nicméně je velmi povedená. Některé pasáže jejího textu mi sice mírně připomínají "Kdoví jestli" od Kabátů, ale to určitě nebyl záměr a textař kvalit Honzy Macků jistě nemá zapotřebí někoho kopírovat.

Texty na albu jsou vůbec kapitolou samu pro sebe. Protheus je zkrátka napsat umí a umí je napsat tak, aby měly hlavu a patu a nebyly to jen nicneříkající žvásty. Stejně jako hudba, i texty jsou s každým albem Dymytry vyspělejší a v tomto ohledu není snad co vytknout. Je znát, že se Protheus často inspiruje k textům i při sledování televize, ať už to bylo dříve u pohádky Sedmero krkavců nebo nyní u pecky s jednoznačným názvem 300 (bitva u Thermopyl) nebo seriálu HBO o výbuchu ruské jaderné elektrárny - Chernobyl. Má však ten dar, že dokáže tuhle atmosféru přenést dokonale do textu a zároveň přizpůsobit muzice tak, aby na něj dýchla i z písničky, což se obzvláště u poslední pecky na albu podařilo velmi ("...píšeme závěť pro příští generace, pro ty co příjdou, odkaz je radiace").

Slabé místo v tracklistu Revoltera jde hledat opravdu jen ztěží a deska je velice vyvážená bez nějaké zbytečné "vaty". Dymytry s touhle deskou dosáhly opravdu moderního soundu a dotáhly to do formátu velké kapely. I když malinko pozměnily styl a přizpůsobily se líbivější muzice, pořád neztratily nic na tvrdosti a fanoušky tím jistě neodradí. Naopak, další budou zřejmě přibývat. Na albu jsou zúročeny všechny dosavadní zkušenosti a myslím, že od téhle kapely můžeme v budoucnu očekávat ještě velké věci. Pokud ovšem nepříjde zase nějaká ta krize, což jim samozřejmě nikdo nepřeje! Hlavně zústat nohama na zemi i po vydání své nejlepší desky! :-)