HRADY CZ letos s nabušeným line-upem - report z Veveří

Putovní festival HRADY CZ má již v tuzemském festivalovém kalendáři pevné místo a patří k těm největším tuzemským festivalovým přehlídkám s velkou produkcí a bohatou návštěvností. Letos má za sebou asi i nejzdařilejší ročník, neboť se pořadatelům podařilo poskládat nabušený line-up kapel, jaký ještě nikdy před tím neměli. Dvoudenní přehlídce pop-rockových interpretů pak vévodila taková jména jako Kabát, Wanastowi Vjecy, Kryštof, Mirai, Dymytry nebo zpěvačka Anna K. a mnoho dalších. My jsme navštívili tuhle akci vůbec poprvé a volba padla na hrad Veveří nedaleko Brna.

Kvůli časovému vytížení jsme museli zvolit jen sobotní program, který však byl přeci jen více rockový, ale o to více nahuštěný, takže od brzkých odpoledních hodin až do noci bylo na co se koukat. Nohy tak dostaly celkem zabrat a letní srpnové sluníčko v tu dobu taky celkem ostře pálilo na rozlehlou festivalovou louku, kde bohužel scházelo nějaké stinné místo, kam by se před ním člověk na chvíli ukryl a sledoval odtud alespoň zpovzdálí dění na podiu. Při takto masové akci bychom už asi očekávali více nějakých velkokapacitních pivních stanů, kde by lidé mohli chvíli posedět a případně se ukrýt před sluncem či deštěm. Takto řada lidí posedávala jen na zemi a vyhledávala úkryt před sluncem pouze ve stinných zákoutích různých stánků. Místa pro tyto přístřešky by se tady dalo najít dostatek a opravdu v tu chvíli chyběly. Festivalová louka na Veveří je skutečně rozlehlá a vzhledem k tomu, že sem dorazila asi i půlka Brna a blízkého okolí, byla do večera také i řádně zaplněná. Počasí přálo a tak návštěva přišla mnohatisícová. Naštěstí se dalo parkovat relativně i blízko areálu na přilehlých, již posečených a suchých polích a pro zájemce o nocleh byly připraveny i stanové kempy s patřičným hygienickým servisem.

V areálu se nacházely dvě obří stage, na kterých se kapely střídaly v minimálních rozestupech. Na Veveří jsme tedy dorazili ve chvíli, kdy na O2 Stage končil své vystoupení zpěvák Tomáš Klus a na vedlejší Kooperativa Zelená Stage záhy startovala moje oblíbená kapela Kurtizány z 25. avenue. Prostor na rozkoukání tedy minimální a míříme rovnou k podiu podívat se na partu okolo kytaristy a skladatele Tomáše Varteckého. Zpěvák Dan Kurz opět předvádí neúnavný výkon, po pár písničkách odhazuje propocené černé tričko a míří se osprchovat mezi lidi do davu, který zrovna kropí a ochlazuje hasičská cisterna. Slunce pálí rovnou na stage a předvádět zde v tu chvíli nějaký výkon určitě není žádný med. Kurtizány předevedly řadu stále ještě nových písní z posledního alba Honzíkova cesta, které jsou pro mnohé ještě neoposlouchané, neboť v době jeho vydání byl covid a kapela neměla ani moc příležitostí jej odprezentovat. Dostalo se samozřejme i na starší pecky jako Maso, Omylem a řadu dalších přímočarých rockových fláků, přičemž finále obstarala asi nejpoklidnější píseň ze repertoáru K25A, kytarová Julie z posledního alba, jinak ovšem velmi zdařilá. Věřím tomu, že řada návštěvníků festivalu viděla tuhle kapelu možná poprvé, na některé to možná bylo moc tvrdé, jiné snad zaujala. My jsme byli spokojeni a rád bych tuhle kapelu viděl častěji na různých festivalových podiích.

Mnohem větší zájem samozřejmě vyvolala mainstreamovější slovenská parta No Name, která navazovala na vedlejším podiu a ta tady sype jednu radiovou pecku za druhou. Zkoukneme pár písniček zpovzdálí a jdeme se občerstvit a vyřídit náležitosti ohledně focení. Zajímá nás další rocková úderka Cocotte Minute, které to na tomhle velkém podiu celkem slušelo a evidentně i chutnalo. Frontman Martin Zeller dělal neustálé psí kusy, flákal s mikrofony o zem hlava nehlava, přičemž v jednu chvíli odrovnal oba dva funkční a muselo se chvíli čekat na vyřešení tohohle drobného zádrhelu. Nicméně show dokázal spolu s kapelou udělat dobrou, rovněž vyrazil doprostřed davu mezi lid a co chvíli diváky vtahoval do dění. Mám sice trochu víc radši jejich starší tvorbu z období prvních tří alb, nicméně nynější, postupně zveřejňované singly z připravovaného EP Zllá láska značí, že Cocotti vyzráli v dospělou kapelu a přestože je ta tvorba odlišná od jejich počátků, nezní tyto novinky nikterak špatně. Zde odehráli z novinek pouze Černý šaty, jinak ovšem playlist dobře složený a dostalo se snad na ty nejznámější pecky a samozřejmě i na ty starší. Cocotte Minute tedy na Veveří v dosti dobré formě.

Další a asi poslední důvod k odpočinku během jinak nabitého dne nastal při vystoupení kapely Skyline. Tahle taneční elektronická hudba se ocitla v jinak spíše rockově laděné sobotě asi nějak omylem, protože to bylo zcela mimo mísu. Pěvecké duo sice pohledné a fotogenické, nicméně tenhle styl hudby nás nikterak nezaujal, takže jsme šli raději do stínu stánku Jacka Danielse ochutnat jeho produkty :) Následující Dymytry jsem celkem litoval. Hlavní rozžhavený reflektor z nebe se totiž opíral přímo oproti podia a odehrát koncert v těchto teplotách a v gumových maskách na obličeji, spolu s navlečenými džínovými mundury, to už bylo možná i o zdraví. Je fakt, že na většině festivalů v poslední době dostávali Dymytry hrací časy až po setmění a tak jsem je po dlouhé době viděl hrát zase za světla a bylo to přínosné o pro fotografování. Nicméně v jejich kůži bych být asi zrovna nechtěl, přestože si koncert kluci viditelně užívali a byli nějak nezvykle dobře naladěni. Na podiu mezi sebou dělali kraviny, stříkali po sobě vodou a bylo znát, že na lodi je opět dobrá nálada. Bralo je i širší publikum a před podiem měli opravdu narváno. Dymytry jsou teď zkrátka v kurzu a nemusí je hrát ani na Impulsu. Během koncertu udělala kapela i hezké gesto, když si na podium pozvala děti ze spolku Avalone, který se věnuje prevenci dětských popálenin a dalším užitečným věcem a spolu s kapelou si děcka mohla zatrsat a zazpívat přímo na podiu před mnohatisícovým davem, což byl pro ně jistě hezký zážitek. Na fotkách ta maskovaná monstra s malými dětmi vypadají taktéž efektně :-))

Jedním z hlavních vrcholů večera byl i koncert kapely Wanastowi Vjecy s Robertem Kodymem v čele. Tahle parta zas tak moc často nevystupuje a tak shlédnout jejich koncert bývá celkem vzácnost. S novou tvorbou to taky nijak nehrotí a poslední album se datuje k roku 2016. Koneckonců ty největší hity už Wanastovky stejně asi napsaly a tak většina posluchačů přichází právě kvůli těm legendárním jako jsou Andělé, Sbírka zvadlejch růží, Tak mi to teda nandey a další. Z těch novějšíchch se do playlistu dostaly jen Karlovy Vary a povedený Čaroděj z pera kytaristy Tomáše Varteckého. Ten byl navíc takovou raritou sobotního dne na Hradech, neboť tu vystupuje zároveň se dvěma kapelami - s již zmíněnými Kurtizánami a večer s Wanastovkami. Byl navíc asi také jediným z kytaristů, kdo se na podiu při koncertě WV trochu víc hýbal, jinak to bylo vystoupení sice kvalitní, ale celkem statické a tak nějak bez života. Nicméně jsem rád, že jsem kapelu zase po delší době viděl a písničky v podání Roberta Kodyma zní pořád skvěle.

Následjící Mirai zahrál zase spíše na pop-rockovou notu, rovněž k podiu přilákal mnoho diváků a předvedl i kvalitní show pro široké masy. Když jsem jejich koncert viděl před dvěma lety poprvé, docela mi spadla čelist a musel jsem uznat, že to bylo opravdu dobré. S diváky to umí a umí napsat i silné hitovky. Nicméně tentokrát jakoby tomu něco scházelo anebo už tomu chyběl ten pověstný prvotní WOW efekt, neboť spousta věcí se i po těch dvou letech v jejich show opakovala. Každopádně kapela se za relativně krátkou dobu své existence stala nejen festivalovou hvězdou a v hlavních večerních časech už má své oprávněné místo i na takovýchto masových akcích.

Jestli tady však byla kapela, na kterou sem přijeli asi úplně všichni, tak to byl bezesporu Kabát! Dnes už asi legendární rocková kapela, která má stále co říct mladým i starším a stále patřící na velká podia. Ani v roce 2023 jim neubylo nic z jejich energie, kterou publiku předává především neúnavný frontman Pepa Vojtek, ale ani ostatní členové se nenechávají zahanbit. Na Hradech CZ byli jednoznačně hlavní hvězdou a dostali také nejdelší čas na podiu, takže mohli odehrát téměř plnohodnotný koncertní set. V něm vsadili na to nejlepší za poslední roky a přidali také tři pecky z posledního alba - Rumcajs miloval Manku, El Presidento a Nesmrtelná teta. Potěšilo i zařazení starších pecek jako Já si kopu vlastní hrob nebo Bum bum tequilla, jinak to byl takový standartní Kabátí playlist. Nechyběli ani mohutné obří plameny v písních Go Satane Go nebo Burlaci a naplno byly využity i LED stěny v pozadí podia, i když ty by asi šly využít ještě trochu více. Nicméně Kabát s tímhle trochu šetří a soustředí se hlavně na muziku, což je asi správně. Dělají to poctivě, stoprocentně živě bez nějakých extra zvukových efektů a tak to má být. Jejich koncert jsem si užil naplno a opět nezklamali.

S posledními tóny jejich závěrečné písně Moderní děvče se začal odebírat dav ven z areálu, neboť se jednalo o poslední koncert festivalového večera a zároveň o jeho zlatý hřeb. Trochu jsem se bál hromadného výjezdu z parkoviště, ale policie to po pár minutách začala jakž takž korigovat, takže to nebylo až tak zdlouhavé a relativně brzy jsme byly na cestě domů. Hrady CZ tedy na první dojem velký a relativně dobře pořadatelsky zvládnutý festival, přestože by se dalo najít i pár věcí ke zdokonalení. Na můj vkus asi už moc masová akce, přeci jen čím jsem starší, asi už mám radši menší, pohodovější festivaly, ovšem jednou za čas navštívit i takovýto velký fesťák má smysl. Člověk tu zas vidí kapely v jiných časech, na velkých stage a s rozsáhlejším publikem, přestože to je tu mnohdy zaměřeno více mainstreamově. Atmosféra ovšem vládla dobrá, i když bylo i několik jedinců v prvních řadách, pro které byl jakýkoliv pohyb namáhavý. Překvapili naopak jiní i v seniorském věku, kteří pařili, jako by jim bylo sedmnáct a za to klobouk dolů. Letošní program Hradů byl tedy hodně úspěšný a jsem zvědav, s jakými interprety příjdou v dalších letech. Tenhle ročník triumfovat bude asi těžké nicméně festival už má svůj zvuk a odliv fanoušků určitě nehrozí.