Iron Maiden se na začátku turné The Future Past předvedli v Praze ve skvělé formě

Legendární Iron Maiden opět zavítali do Česka, tentokrát na konci května do pražské O2 areny a hned na dva koncertní večery po sobě. My jsme navštívili ten druhý, který byl zároveň teprve třetím vystoupením v rámci The Future Past Tour, neboť před Prahou se "Maidni" stavili ještě ve slovinské Lublani, kde celé turné odstartovali.

Oba koncerty na tuhle legendu byly samozřejmě dlouho dopředu a v mžiku vyprodané a potvrdilo se, že zájem o kapelu rozhodně neochabuje. Neunikl ani zájmu různých náboženských aktivistů, přičemž jeden z nich se ještě na poslední chvíli snažil s megafonem před O2 arenou obrátit ty hrůzné, satanem posedlé metalisty, na svoji víru. Nicméně pochybuju o tom, že by někdo ještě před arenou odevzdal draze nakoupený lístek, aby došel ke spasení.

Předkapelu dělá na tomhle turné britská kapela The Raven Age, ve které na kytaru hraje syn basáka Iron Maiden George Harris. Není to poprvé, kdy si táta Steve vzal na turné někoho ze svých potomků jako hudebního hosta, přičemž si vzpomínám, že na koncertě na ostravských Bazalech jim v roce 2007 předskakovala naopak jeho dcera Lauren. The Raven Age ovšem ničím nezaujali. Písničky od začátku do konce setu jedna jak druhá, zpěvák nevýrazný a více ho přehlušovali kopák a basa jeho spoluhráčů. Dnes už ani pořádně nevím, co hráli, protože prostě nepřišel ani jeden výraznější moment, který bych zafixoval.

Přesně v určenou dobu ve 20:50 už se spustil z reproduktorů notoricky známý song Doctor Doctor od UFO a každý fanoušek Iron Maiden už dobře ví, že je to předzvěst nástupu kapely na scénu. Ta započala svůj set songem Caught Somwhere in Time, který sakramentsky dlouho nehrála a zdroje hovoří o tom, že živě byla hraná naposled snad v roce 1987. Album Somwhere In Time vyšlo v roce 1986 a tohle turné bylo z poloviny věnováno jako vzpomínka na tuhle desku, o jejíž živé provedení údajně mnoho fanoušků ještě kapelu žádalo. Ta jim tak zčásti vyšla vstříc a nakombinovala tohle turné z druhé půlky i nejnovějším albem Senjutsu. Z něj naopak vytáhla skladby, které na předešlém turné ještě nehrála (mimo singlu The Writing on the Wall) takže se fanoušci mohli dočkat spousty živých premiér ve své zemi. Playlist byl vůbec celkem překvapivý a neohraný a kdo čekal klasiky typu Run to the Hills nebo The Number of the Beast, možná byl zklamán. Nicméně tyhle pecky bylo možno slyšet už na mnoha předešlých tour, přičemž tenhle současný playlist je svým způsobem originální. Ano samozřejmě zazněly nějaké ty povinné pecky v závěru jako Fear of the Dark, The Trooper nebo Iron Maiden, ale naopak takový The Prisoner nebo Can I Play with Madness byly z těch, které už nějakou řádku let kapela nehrála. K tomu přičtěme asi pět dalších pecek ze zmíněného alba Somwhere In Time, přičemž téměř osmi a půl minutový opus Alexander the Great hrála kapela na tomhle turné vůbec poprvé v historii od vydání. A stálo to za to. Stejně jako nové písničky z alba Senjutsu, které stále nemám až tak moc naposlouchané, neboť mám rád právě spíše starší alba, ovšem živě to znělo perfektně a skladba těch písniček s různými zvraty, mezihrami a změnami temp by se dala přirovnat k symfonii. Není to nic na skotačení, ovšem na poslech je to paráda.

Na muzikanty se navíc stále dobře kouká a přestože mají pánové už něco přes šedesát, tak tu energii a koncertní elán na podiu by jim mohla závidět řada nejen tuzemských mladších kapel, které mají proježděnou republiku křížem krážem a mnohdy působí na podiu staticky a mátožně. Tohle byl sice pro Iron Maiden druhý koncert ve dvou dnech, ale nějaký náznak únavy na nich nebyl vůbec znát. Bruce Dickinson byl oproti předchozím, trochu slabším létům, opět ve skvělé hlasové formě, kytarista Janick Gers stále poskakuje jako za mlada a Steve Harris opět neúnavně třepal hlavou a mířil na fanoušky krkem své basy jako s brokovnicí, takže tam se nic nezměnilo. Možná štěstí, že jsme je chytili ještě na začátku turné, kdy sil měli ještě dostatek a byli správně na koncerty nažhavení. Ke konci turné už asi energie bude ubývat, což se vzhledem k jejich věku dá pochopit, nicméně stále jsou to velcí profíci a rozhodně na podiu před lidmi nic nešidí, což je sympatické.

Zážitek to byl ovšem hezký a koncert povedený. Kapela stále jede v zajeté podobě své scény, kdy ke každé písni střídá tématické plátěné backdropy, tentokrát po bocích doplněné i o ledky, což tomu dodalo trošku modernější háv. Nechyběly ani různé pyroefekty, ovšem použity byly jen velice střídmě, když ohně naplno šlehaly snad jen v přídavkové písni Hell On Earth jako správné vyvrcholení show. Efektní byla i jiskřivá přestřelka mezi Dickinsonem a maskotem Eddiem v písni Heaven Can Wait, přičemž "Eda" poctil fanoušky svou návštěvou na podiu během koncertu několikrát.

Iron Maiden tedy stále skvěle šlape, předvádí energická vystoupení a rozhodně se ještě nejedná o nějaké vyčpělé hvězdy. Pokud zdraví vydrží, budou rozdávat radost svým fanouškům jistě ještě nějakou řádku let.

Video:

Alexander The Great; Heaven Can Wait