JIŘÍ URBAN (ARAKAIN): Thrash The Trash byl euforickou erupcí

V době svého vydání byl debut Arakainu Thrash The Trash událostí na české (nejen) hardrockové scéně. Během následujících let získalo album po právu statut kultu, který obstojí i před tím z nejpřísnějších kritiků, jímž je čas. Na sklonku loňského roku vyšla dlouho nedostupná nahrávka po více než třiceti letech od prvního vydání v nové reedici a remasteringu studia SONO Records na LP 180 g (včetně poukazu na stažení Hi-Res verze zdarma) a na CD i digitálně se speciálními bonusy v podobě šesti dobových singlů a rarit. O okolnostech doby vzniku legendárního alba, tehdejších poměrech na české metalové scéně, ale i o následných různých změnách v sestavě Arakainu nebo o letošním 40. výročí kapely je následující rozhovor s jejím zakládajícím členem, kytaristou Jiřím Urbanem.

Co tě jako první napadne, když se řekne Thrash The Trash?

Jasné ztělesnění určitého období, kdy jsme se z původně hardrockové kapely postupem let vyprofilovali do polohy takové hodně divoké skupiny hrající agresivní žánr, který tady byl nový a obecně celkem neslyšený. Naše tehdejší energie a nadšení, fanoušci a vyprodané koncerty, to všechno společně s listopadovou revolucí roku 1989, kdy deska vlastně byla už ve výrobě, dává dohromady takovou jednu velkou euforii. Byl to výbuch, erupce, protože první deska je logicky prostě nejvíc.

Kdy jste vlastně poprvé zaznamenali, že existuje nějaký thrash metal?

Zcela otevřeně řeknu, že to už si přesně nepamatuju. (smích) Arakain začínal jako hard rock, který postupem času začínal být načichlý Novou vlnou britského heavy metalu. Náš první bubeník Mirek Nedvěd, to byl na začátku takový inspirátor, který sháněl nahrávky zvenku a nahrával nám je. Přebírali jsme do repertoáru skladby Iron Maiden, Accept, Judas Priest nebo Saxon. Naučili jsme se pátrat po novinkách, a tak jsme postupně objevili třeba i první desky Metalliky nebo Slayer. Přišli jsme na to, že se dá hrát ještě rychleji, než jak hrajou Maiden nebo Judas. Všem se nám to líbilo, toužili jsme po tom, abychom se tomu nějak přiblížili, a postupně to ovlivnilo i způsob našeho hudebního vyjadřování.

Dá se to říct i tak, že jste tenkrát chtěli být v rámci československé scény nejtvrdší a nejrychlejší?

Ne, nešlo nám o nějakou soutěž, neměli jsme potřebu dokazovat, že hrajeme rychleji nebo víc nahlas než někdo druhý. (smích) Navíc jsme srovnání s ostatními československými skupinami mohli mít vlastně jen z živého hraní, protože pořizovat studiové nahrávky s metalem pro kapely prostě nebylo profesionálně možné. Nebylo o co soutěžit, všechno šlo nějak v přirozeném běhu a vývoji.

Žili jsme tenkrát sice za železnou oponou, ale nikoliv ve vzduchoprázdnu. Proto se musím zeptat, na kolik vás při tvorbě věcí do programu Thrash The Trash ovlivnily nějaké podněty ze zahraničí, třeba právě už zmíněná Metallica nebo Slayer?

Samozřejmě, že nás obě tyhle kapely nesmírně ovlivnily! Ty rychlé věci jsme se učili hrát podle nich. Navíc Metallica nás inspirovala i způsobem svého skládání a aranžování, to znamená, že písnička nemusí být tříminutová, ale klidně pětiminutová, že tam mohou být instrumentální mezihry, delší sóla apod.

Deska působí neobyčejně soudržně, má výrazově takříkajíc jednotný ksicht, třebaže skladby – stejně jako tomu v Arakainu bylo i předtím a je dodnes – nepsal jen jeden člověk. Jak je možné, že autoři se až do takové míry nacházeli na stejné hudební vlně?

Trávili jsme spolu spoustu času, poslouchali jsme stejné nahrávky, takže jsme opravdu byli na společné vlně. Kdyby někdo z nás to, co jsme tenkrát dělali, neměl rád a tíhl k nějakému jinému žánru, dlouho by v kapele nevydržel. Protože ta kapela byla jako vichřice, valila se českým prostorem a každého člena to muselo bavit, nemohl tam být jen z existenčních důvodů. Ostatně až do léta 1989, kdy jsme udělali profesionální přehrávky, jsme se muzikou, respektive jen muzikou, neživili.

Z alba kromě kraťoučké instrumentálky Noc lehce vybočuje ještě Šeherezád. Nebyla její nepřímou inspirací slavná One od Metalliky? Vůbec tím nemyslím, že by se jí nějak podobala melodicky, ale jde o ten princip, kdy se skladba z pomalého cajdáčku postupně promění až v naprosto nekompromisní nářez.

Pochopitelně jsme jisté vlivy vnímali. Prošli jsme každý nějakým hudebním vývojem, vedle nekompromisního metalu poslouchali i jiné věci, jiné žánry a Zdeněk Kub, autor Šeherezád, kromě zmíněných taky poslouchal třeba Rush nebo Queensrÿche. Jinými slovy, měl rád, když je skladba víc rozvětvená a košatá. A One známe pochopitelně dobře!

Nahrávka vznikala na jaře 1989 ve studiu Propast Petra Jandy. Byl vám Petr při natáčením významným rádcem či mentorem?

Petr Janda pro nás byl samozřejmě veliká osobnost. Deska Thrash The Trash se u něj v Propasti natáčela v průběhu několika měsíců, podle toho, kdy bylo ve studiu zrovna volno. Ten repertoár byl vycizelovaný, obehraný na mnoha koncertech turné toho roku, takže nebylo co zkoušet a po nastavení zvuku se vždycky rovnou točilo. Například bubeník obvykle ve studiu potřebuje slyšet natočené pracovní linky kytar, ale Robert Vondrovic vše nahrával z hlavy – tak měl ty skladby „najeté“! Petr do natáčení nevstupoval, ale samozřejmě se na nás chodil dívat a postupem času se z nás stali velcí přátelé. V době, kdy jsme mydlili thrash, nám toho producentsky moc poradit nemohl, byli jsme samozřejmě něco jiného než Olympic, ale určitě nám radil po technické stránce.

A nakolik se na výsledku projevila práce zvukaře Petra Ackermanna? Nesehrával on částečně i roli producenta?

Petr Ackermann byl dlouholetý zvukař studia Propast. Původně klávesový hráč skupiny Žentour, v posledních letech hrál v kapele Votchi na flétnu. Protože je absolventem konzervatoře v oboru kompozice, zvládal při natáčení nejen čistě technické věci, ale byl nám velkým supervizorem co se týká aranží, ladění nebo čistoty nahrávání. Také obstaral drobné klávesové doplňky v aranžích. Dá se říct, že to natáčení opravdu řídil, přestože s metalem neměl vůbec nic společného. S ním jsme ostatně natočili i řadu našich dalších desek a tímto bych mu chtěl poděkovat, protože málokdy se jeho osoba zmiňuje. Byl pro nás důležitým vodítkem a průvodcem našeho prvního velkého nahrávání.

Je něco, co bys třeba dnes nahrál nebo zaranžoval udělal úplně jinak, kdyby to šlo?

Určitě ne. Změnil bych technologii nahrávání a nástrojové vybavení, to ano, ale po hudební a aranžerské stránce vůbec nic. Když si vzpomenu, jak jsme třeba sóla nahrávali na jednu kytaru, která měla páku, ta se nám ale zlomila a my místo ní museli použít kus ohnutého drátu, co jsme našli u Petra Jandy v garáži… (smích)

Ještě před nástupem do studia skupinu opustil kytarista Mirek Mach, který zamířil za Mirkem Imrichem do jeho formace Alarm. Byla to pro vás velká komplikace?

Ano, to byla velká škoda. Samozřejmě nám to bylo líto, tak jako nám bylo vždycky líto odchodu jakéhokoliv jiného člena, i když to třeba někdy bylo nutné. Mirek se v kapele necítil dobře pro dlouhodobé třenice mezi ním a zpěvákem Alešem Brichtou a vyřešil to takhle. Udělali jsme konkurs a vybrali Daniela Kroba z Plzně, který se jevil jako schopný hráč do tohoto žánru. I když s odstupem času víme, že kvality Mirka Macha úplně nahradit nemohl.

Ještě v roce 1989 jste natočili i anglickou verzi alba. Měli jste tenkrát pocit, že máte šanci oslovit posluchače i na onom vysněném Západě?

Hlavně Aleš Brichta byl přesvědčený, že by se i anglická verze měla udělat, a samozřejmě měl pravdu. Určitě jsme si nemysleli, že se z nás na Západě zblázní, ale nechtěli jsme podcenit situaci, abychom nemuseli litovat, že žádnou „vizitku“ v angličtině nemáme. To, že Supraphon tenkrát asi neměl úplně zájem vyslat naši první desku do zahraničí, je už jiná věc, to jsme nedokázali ovlivnit. Kdyby se tenkrát Thrash The Trash do Evropy dostalo, třeba by se něco stalo. Anebo by se nestalo vůbec nic, protože v západní Evropě těžko někdo čekal na to, že mezi tamní zavedené metalové skupiny vletí nějaká česká partička… ale to vidím spíš až teď. O něčem ostatně svědčí i to, že vlastně dodnes se nikomu od nás nepodařilo opravdu výrazně prosadit venku. Teď se o to třeba pokouší můj syn Jirka s Dymytry, vydali desku v angličtině u německé firmy, tak uvidíme, jak to dopadne.

Album bohužel vyšlo až skoro rok po natočení, na přelomu zimy a jara 1990. V mezičase Arakain opustili hned dva členové, už zmíněný kytarista Dan Krob a také bubeník Robert Vondrovic, kteří zamířili do nově vznikajícího Kreysonu. To musela být pro úspěšně rozjetou kapelu, která pomyslně mířila na vrchol, rána přímo na solar.

Pochopitelně. Jak už jsem říkal, každý odchod nějakého člena z Arakainu nás mrzel, ale tady nás to mrzelo ještě o to víc, že ti dva se nechali zlákat konkurencí do daleko popovějších vod a my, thrasheři, jsme na to pochopitelně koukali trošku s despektem, stejně jako naši fanoušci. Na druhou stranu jsme za tím samozřejmě viděli možnosti, jaké v Arakainu nebyly, takže jsme to i chápali. Každopádně jsme takříkajíc zmobilizovali síly, Mirka Macha jsem přemluvil k návratu a na konkurs jsme získali mladého a talentovaného bubeníka Štěpána Smetáčka, takže ve výsledku to kapelu jen posílilo.

Smetáčkovi bylo tehdy teprve osmnáct. Proslýchá se, že ze strany zasloužilých členů souboru byl vystaven různým vtípkům a legráckám, které ne úplně lehce snášel…

(úsměv) Takovéhle věci se dějou ve všech kolektivech, ať už je to fotbalový mančaft, armáda nebo situace, kdy do továrny přijde učeň. Mezi nás přišel takřka o generaci mladší kluk a přestože dvoumetrovej, byl trošku vyjukanej, to je pravda. Ale instrumentálně byl tak vyzrálej, že pro něj nebyl problém cokoliv zahrát. Dal kapele nový řád, což je dobře vidět na druhém albu Schizofrenie, kde jsme daleko víc muzikální. Měli jsme ho moc rádi, ale samozřejmě na cestách se vzhledem ke svému věku a nezkušenosti občas stával terčem nějakých srandiček. To ostatně platilo i pro jeho nástupce Marka Žežulku, který k nám nastoupil v ještě mladším věku než Štěpán. Vždycky z legrace říkám, že jsme je „učili jíst příborem a poznávat rozdíl mezi mužem a ženou“. (smích)

Desek a kazet Thrash The Trash se tenkrát za pár měsíců prodalo neuvěřitelných 125 tisíc kusů. Na koncertech zpočátku bylo všude narváno, ale postupně se začala do kultury promítat „posametová kocovina“ a někteří lidé začali mít trochu jiné zájmy než hudbu, což se nemohlo vyhnout ani Arakainu. Jak na to vzpomínáš?

Vzpomínám na to prostřednictvím čísel, která hovořila jasnou řečí. Ano, Thrash The Trash asi těch zmíněných 125 tisíc, obrovský úspěch. No a po roce vyšla druhá deska Schizofrenie a té se prodalo už zhruba jen 35 tisíc, což byl v tak krátkém čase poměrně veliký propad. Tenhle propad trval v případě Arakainu asi dva roky, a protože, jak jsem zmiňoval, jsme se už pár měsíců před listopadem 1989 vydali na nejistou dráhu profesionálních muzikantů a opustili svá civilní zaměstnání, nebylo to existenčně úplně jednoduché, zvlášť když už jsme měli rodiny. Naštěstí jsme to nějak ustáli, přešli k vydavatelství Popron a začali novou éru.

Obecně se dá říct, že období 1990 až 1992 bylo opravdu obdobím kulturní recese. Přijížděly první kapely ze Západu, lidi začali podnikat, jezdit do ciziny atd. a měli jiné zájmy a jiné starosti než jen přes týden práci a o víkendu honem někam za muzikou.

Letošní reedice Thrash The Trash obsahuje šest bonusů, totiž všechny písně Arakainu vydané na deskách před prvním albem, a to včetně bez vašeho vědomí zkrácené a přejmenované verze skladby Nesmíš to vzdát, která vyšla jako Cesta na kompilaci Posloucháte Větrník… 3. Dlouho jste se k ní nehlásili – změnili jste názor?

No, nehlásili, tak se to nedá říct. Tu písničku jsme hráli na koncertech, takže jsme se k ní pořád hlásili. A co se týče té nahrávky: my jsme ji natočili, jsou tam naše ruce, naše nástroje, je tam Alešův hlas. Bohužel pod text se pseudonymem Petr Mareček podepsal komunistický básník a textař Václav Hons a zároveň skladbu prostříhali a zkrátili o minutu a půl. Nás to pochopitelně hodně mrzelo, ale i tak jsme byli rádi, že konečně máme nějakou písničku na desce. Všude na koncertech jsme ovšem lidem vysvětlovali, co se s tou nahrávkou stalo, jaká to byla z našeho pohledu bezohledná sviňárna.

Nedávno Arakain postihla personální změna, když ho po 35 letech opustil baskytarista Zdeněk Kub. Už je jasné, kdo ho nahradí?

Novým basistou se stal Marek Loučka z kapely Forrest Jump, zkušený instrumentalista a skladatel, který už za Zdeňka Kuba několikrát zaskakoval a absolvoval s námi jako náhradník dva koncerty podzimního turné po odchodu Zdeňka.

Letos se Arakain dožívá 40 let od svého vzniku. Jak budou oslavy vypadat a co dalšího by kapelu mělo v roce 2022 potkat a neminout?

Čtyřicet je ukrutná číslovka, protože to znamená, že už jsme prostě staří. (smích) Ale pokud máme být legendy, tak u legend se asi očekává, že už budou staré, tudíž nezbývá než se s tím smířit… To výročí si určitě budeme letos připomínat. Chtěli bychom udělat řadu koncertů, kde by se repertoár probíral celou naší historií, kde bychom lidem připomněli písničky dávno zapomenuté nebo třeba písně právě z Thrash The Trash a ze Schizofrenie, jejíž reedice se také chystá. Budeme se snažit odehrát všechny naše hity a

celé to výroční vzpomínání chceme završit 28. ledna 2023 velkolepým koncertem v pražské hale O2 universum.