RECENZE: Horizont - Úhel pohledu

V závěru loňského roku vypustila na světlo světa svoji albovou prvotinu mladá nadějná moravská kapela Horizont. Z povedeného křtu desky Úhel pohledu ve Slavičíně jsme vám již přinesly videoreportáž a poté, co jsem již album řádně naposlouchal, je načase přinést i vlastní posluchačský "úhel pohledu" na toto hudební dílo.

Na úvod se sluší napsat, že vzhledem k prvotině stále ještě relativně mladé kapely je album perfektně zvukově zmáknuto a je vyváženo tak, že zde není žádná zbytečná vata. Horizont se pyšní tvrdým kytarovým soundem a podobně jako řada nynějších moderních metalových kapel používá k doplnění různých elektronických prvků. Není to však žádná přetechnizovaná bejkárna, ale citlivě použité samply, které místy slouží jen jako doplněk, jindy naopak tvoří nosnou melodii. Nijak ovšem nepřekážejí. Co se hudební stránky týče, je album na velmi dobré rockové úrovni a je slyšet, že v kapele jsou šikovní muzikanti i skladatel, kterým je výhradně frontman Jan Černocký a album vznikalo víceméně v jeho domácím studiu. Kytarové riffy jsou tvrdé a úderné, bubeník šlape jako hodinky a v pomalejších partiích naopak dokážou vyniknout chytlavé melodie. Zvukově by se pak album Úhel pohledu určitě neztratilo mezi silnější konkurencí. Vždyť se také o produkci starali šikovní mistři jako Martin Holly Holander nebo Amak Golden.

Hudebně tedy není co vytknout, ovšem menší výhrady mám jako posluchač s frázováním některých textů, které mě praštilo do ucha už při prvním poslechu úvodní titulní pecky a vadí mi i při opětovném poslechu. Honza tady má ve slokách jakoby moc slov na jednom řádku verše a snaží se je tam na sílu nacpat, což prostě není znělé a nedokáže to zkrátka tak zdatně odrapovat jako např. Petr Hrdlička ze Škworu, který to tam sází tak nějak přirozeně. Proto je to místy takové sekavé a objevuje se to místy i v některých dalších pasážích desky, kdy frázování není tak plynulé. Chápu potřebu autora sdělit co nejvíce informací v textech, které sice mají hlavu a patu a jsou hloubavé, ale sem tam by to asi chtělo ještě více je zjednodušit. Každopádně i od tohohle by však měl být producent, který by si toho mohl všimnout a upozornit na to. Možná že to ale nelahodí jen mému uchu, což už je však problém každého jednotlivého posluchače.

Na albu je i s Intrem deset tracků a silnější je podle mě až ve své druhé polovině, kde se nacházejí skutečné hity a podobných chybiček ve zpěvu už tam toliko nevnímám. Největším hitem z alba je jednoznačně pecka Divný stavy, která zaujme v prvé řadě úvodním "digitálním" nápadem a pestrými přechody z klidnějších pasáží do těch tvrdších, kdy se silně zařezává pod kůži. Silné jsou i balady Síla okamžiku nebo Zhasni na chvilku svět, kde ke konci doprovází frontmana i ženský vokál utajené zpěvačky, která bohužel není v bookletu alba uvedena, ovšem ladí jim to spolu dobře a nebál bych se ani nějaké další příští spolupráce. Chytlavá je rovněž i pecka Nebudem si lhát a v závěrečném songu Podivný místo se mi líbí Honzova pozměněná barva hlasu, kdy zpívá více drsnějším chraplákem, což mu podle mě sedí víc a k tomuhle stylu hudby je i příznačnější. Je však fajn, že dokáže střídat různé hlasové polohy a v budoucnu se uvidí, co mu více sedí. Podivný místo má trošku odlišnější zvuk oproti předchozím písním a není to jen zmíněnou pozměněnou barvou hlasu. Pecka je to podařená, ovšem pokud bych nečetl text z bookletu, tak bych asi vůbec nerozuměl tomu, co Honza zpívá v některých pasážích refrénu, kde je zpěv až příliš zkreslený.

Nicméně se kapela Horizont určitě s tímhle albem nemá za co stydět. Naopak představila nahrávku, která je na profi úrovni a drobné nedostatky se časem vychytají. Pokud si půjdou za svým cílem, tak je jistě čeká dobrá budoucnost, ovšem cestu si musí prokopat. Nakročeno zatím mají dobře. První album určitě bude sloužit jako dobrá vizitka a nové fanoušky budou muset přesvědčit především živým hraním na koncertech.