RECENZE: Kabát - El Presidento

Skupina Kabát vydala v říjnu loňského roku své třinácté řadové album s názvem El Presidento, které na sebe nechalo čekat dlouhých sedm let, což je prozatím nejdelší rozestup mezi alby téhle tuzmeské rockové jedničky. Na vině byla především covidová pauza, a také čekání na texty Milana Špalka, který ovšem, jak sám přiznal v našem nedávném rozhovoru, i díky tomuto nečekanému celosvětovému elementu nemusel na nic spěchat a vytvářel si tak několik textových variant ke každé písničce. "Nakonec vyberu text, kterej je z těch všech nejmíň blbej", přiznává. Ovšem v jeho případě se jedná o docela přehnanou sebekritiku, neboť jeho texty jsou pokaždé na vysoké úrovni a právem patří k jedněm z nejlepších textařů u nás. O nich ale až později.

Kabáti vydali desku těsně před startem odkládaného turné z roku 2020 a proto se nabízelo, aby už v roce 2022, kdy se šňůra mohla konečně uskutečnit, vyjeli s něčím novým. Deska se tak dodělávala doslova na poslední chvíli, přestože hudební základy byly položeny už mnoho let dopředu. Tomu nasvědčuje tentokrát ne moc promyšlený obal a booklet alba, v kterém je navíc i chybně napsaný text do poslední chvíle přetextovávané úvodní písně a je pojat až příliš stroze, což byl ale možná i záměr. Fanoušci však neměli moc možností, jak desku El Presidento před turné naposlouchat a tak mnozí z nich, hlavně v začátku šňůry, slyšeli nové písničky poprvé asi až na koncertě. Před vydáním však kapela vypustila ještě klipový singl Rumcajs miloval Manku a ten se, zdá se, uchytil u většiny fanoušků na první dobrou. Zaprvé svou melodií i riffem a klasickým kabátovským nápěvem v refrénu a zadruhé textem, který v řadě fanoušků vyvolal nostalgické vzpomínky na devadesátá léta, v nichž i Kabát zažil rozpuk své slávy. Říká se, že pokud deska vyplivne alespoň jeden veliký hit, pak ji lze považovat za úspěšnou a v tomhle případě se zdá, že to hit žádaný opravdu bude i na dalších koncertních štacích v budoucnu.

Tím však nechci říct, že ostatních dvanáct pecek nestojí za to. Rumcaj s Mankou je ale asi tím nejchytlavějším, který zabere na první poslech. K dalším výrazným peckám aspirujícím na to stát se hitem určitě patří Nesmrtelná teta, kterou Kabát koncerty na nedávném turné otevíral. Sice malinko evokuje nápěv starší písně Banditi di Praga, ale je to prostě kabátovský rukopis, který má každá kapela specifický a na třináctém albu nelze čekat žádný závratný odklon. A pokud by nastal, dostali by to od fanoušků asi pěkně sežrat. Nesmrtelná teta je suprová úderka zařazená sice až ke konci alba, ale i díky tomu je tracklist celkem vyvážený a album tak díky tomu může postupně gradovat.

Ke skvostům alba pak patří určitě i Testosteron, zpívaný Milanem Špalkem. Ten se tentokrát vykašlal na balady a střihnul si pořádný rock´n´roll, což mu taky skvěle sedí, zpívá zde ve vyšší hlasové poloze a dal tak trochu vzpomenout i na dávnou pecku z prvního alba Sex drogy, rock´n´roll, kterou by taky rádi ještě někteří fanoušci slyšeli i na koncertech. Stejně jako současný Testosteron. Je to pecka veselá, pro mnohé asi trochu překvapivá a je fajn, že kapela má ve svých řadách dva silné zpěváky, kteří se v písních dokáží vzájemně doplňovat. I to přispívá k pestrosti alba. Na první dobrou u mě dále pak ještě zapůsobily písně Troll, což je taky klasická kabátovská, rytmicky tvrdá pecka a pak také Sladký tóny, kde naopak přichází zjemnění jak kytar, tak i zpěvu Pepy Vojtka a ve stylu Malé dámy dokáže vyvolat i nějaké to příjemné mrazení v zádech. No a pak jsou tu písničky, u kterých jsem si při prvním poslechu v duchu zoufal "Ty vole, co to je?!", ale při častějším poslechu celého alba jsem si je nakonec oblíbil a několikrát se sám sebe přistihl, jak si broukám jejich refrén. To je např. případ písně Kazačok, která je prostě na první poslech těžší a refrén, který spadne o půl tónu dolů zkrátka tak chytlavý napoprvé není. Kapela si ji přesto troufla hrát na turné, ale ani zde na ni moc lidí v publiku ještě nereagovalo. Nicméně po více posleších už se mi líbí, je sice na Kabát nezvyklá, ale má skvělý riff a prostě šlape. Těžko říct, jestli by jí třeba neprospěl jiný text, kterému, jak jsem se přesvědčil, řada lidí asi ani nerozumí, ale to už teď netřeba řešit. Pro Kabát zvukově nezvyklá je i píseň Za ztracený námořníky, u které taky zpočátku přemýšlíte, kam to Kabát ulítl, ale nakonec se vám začne celkem líbit. Pak jsou tu písně svižné, z nichž nejvíce nadupaná je titulní El Presidento a dále pak Zatoulanej Japonec nebo Tři sobi, které však tvoří jakoby jen kvalitní výplň alba a asi z nich hitovky nikdy nebudou. Mají však důvtipné texty, jejichž jinotaje zůstávají na první poslech zkryty, ale když si dá člověk dvě a dvě dohromady a zapřemýšlí, v jaké době vznikaly, dostanou rázem jiný rozměr a říkáte si, jakej je ten Špalek borec. Nosná témata tentokrát sice posluchače u některých písní asi tak nějak moc osobně nezasáhnou, nicméně pořád lze jen smeknout nad textařským umem Milana Špalka, kterak si dokáže hrát se slovy a dokáže do textů vtisknout i jistá tajemství a vtip, nad kterým člověk musí i trošku zapřemýšlet. Občas se mu sem sice zatoulají otřepané rýmovačky jako např. v pajzlu - v hajzlu, nakonec - Japonec, kozy - vozy atd., ale dokáže je sem zakomponovat tak, aby to nepůsobilo nikterak trapně. Některé texty jsou odrazem doby, v jiných zase výstižně nostalgicky zavzpomíná, dokáže být vtipný i vážný a jednou se o něm možná budou děti učit i jako o autorovi zlidovělých písní.

Samostatnou kapitolou je pak píseň Zátky, což je příběh se skvělým nápadem a vtipem, který si ani Josef Vojtek netroufá hrát na koncertech pro několikastránkový obsah jeho textu. Nicméně věřím, že spousta lidí bude Zátky mydlit na španělky někde u táboráků, protože k tomu je ta píseň jak stvořená. Mexické tóny jí dodávají skvělou atmosféru, pak se strhne ve svižný bigbít ve stylu dávné Lady Lane, na kterou dává taky trochu vzpomenout a je to opět milé překvapení v tracklistu alba a píseň, kterou si snad nelze neoblíbit.

Závěr alba patří písničce Oni, tak trochu hymnické baladě ve stylu starších Schodů, opět s textem k zamyšlení a příjemnou hudební atmosférou. Ano, spousta písní se na albu El Presidento jakoby podobá předchozí tvorbě Kabátu, ale řekl bych, že to není ke škodě. Kytaristi dokážou vymýšlet pořád nové a dobré riffy, zvukově jsou písně zase o něco více promakanější a staré psy holt novým kouskům nenaučíš. Otázka, jestli by o to někdo stál. Když si jdete do obchodu koupit rohlík, tak předpokládáte, že dostanete rohlík a ne housku a kapela vsadila na svůj osvědčený styl, kterým své fanoušky po sedmi letech adekvátně uspokojila. Občerstvila navíc i svůj koncertní playlist a dokázala opět složit písně, ze kterých se stanou hity. Na turné pak všem dokázala, že i na podiu je stále ve formě a v Česku pořád na špici, takže co víc si přát?!