RECENZE: Traktor - Sedmá strana kostky

Kapela Traktor si vždy tak trochu pohrávala s názvy svých alb, tak aby se v nich nacházel nějak skrytý význam, dvojsmysl či přesmička. Sedmé album kapely dostalo název Sedmá strana kostky a uvedení oné číslice v názvu neodkazuje pouze na pořadí v diskografii Traktoru. Kapela si pod sedmým rozměrem představuje lidskou fantazii a ta umožňuje každému člověku si pod tímto názvem představit vlastně cokoliv.

Stejně jako spousta dalších kapel měl Traktor na nahrávání alba v roce 2021 docela dost času a ve svém takřka domácím hranickém studiu Bomb Jack mohl všechny písně řádně vypiplat a nechat uzrát. Novou desku jsem poslouchal poprvé při jízdě na výlet autem se svým synkem, tudíž jsem ji vnímal jen tzv. jedním uchem a přiznám se, že mě na první poslech nějak neoslovila. Přišlo mi, jakoby to pánové v tom studiu překombinovali až moc, jednoduše stravitelné hudební postupy z dřívější tvorby jakoby vymizely, neseděl mi ani zpěv Martina Kapka, který v mnoha písních nezvykle často mění tóniny hlasu, až mi to přišlo místy jakoby to házel do nějakých záměrných, ale zbytečných faleší a bylo mi jasné, že téhle desce budu muset věnovat více času a poslechnout si ji hlavně v klidu, protože na první dojem se mi jevila jako hudba pro "náročnějšího posluchača" :) Zároveň jsem si nebyl jist, zda tohle album příjme i širší cílová skupina fanoušků Traktoru, protože podobných chytlavých a pro posluchače řekněme jednodušších hitů jako jsou např. Bludičky, Láskožrouti nebo Defenestrace na tomhle albu moc najít na první dobrou nelze.

Kluci si při tvorbě nových pecek dali ale opravdu záležet a je už na každém posluchači, aby si vyhodnotil, zda se mu nové album líbí či nikoliv. Traktor ovšem zatím každým albem zraje, zároveň i přitvrzuje a progres je tam stále znát, i když má samozřejmě stále svůj osobitý a rozpoznatelný styl. Poznávacím znamením u Traktoru jsou nezaměnitelné drhnuté kytarové riffy a dlouhá sóla Standy Balka, kopákové dvojšlapky jeho bráchy Pavla, Bárnyho klávesové, ovšem nijak nevtíravé podkresy a samozřejmě rozpoznatelný chraplák frontmana Martina Kapka.

Nedílnou součástí jsou texty písní a i v téhle oblasti Traktor s každým albem zraje. Při dalších posleších této desky už jsem totiž měl možnost texty více vnímat a musím říct, že právě ty dávají písničkám úplně jiný rozměr - možná, že ten sedmý :) Martin Kapek si dal při jejich torbě skutečně záležet a když jsme si právě o psaní textů povídali v našem letním rozhovoru, přiznal, že nejhorší je najít to nosné téma písně, o kterém ještě nikdo nezpíval anebo ho pojmout zase nějak úplně jinak, což se mu myslím na Sedmé straně kostky povedlo znamenitě, vidno že čerpal v mnoha oblastech a mnohdy třeba i donutí své fanoušky se v některých oblastech přivzdělat, aby se dozvěděli, o čem vlastně ten Kapek zpívá. Jasně, o vrhání kostek zpívala třeba už Doga nebo i Hanka Zagorová, ale u Traktoru toto téma Kapek pojal zase úplně jinak a myslím, že se mu to povedlo. Vždyť o pivu, holkách nebo např. o pirátech se zpívá v každé kapele taky furt dokola, ovšem na tomhle albu tyhle témata nehledejte. Je poznat, že nad texty Martin hodně přemýšlel a některé obraty jsou zkrátka skvělé. Zároveň dává i prostor oné fantazii a posluchač si tak může domýšlet (někdy lehce, jindy složitěji), o čem vlastně texty jsou. Kluci přiznali, že při tvorbě je hodně ovlivnila dnešní hloupá doba, zkažená nejen epidemií, ale i různými jinými příkazy, výmysly, standarty či restrikcemi z vyšších míst apod. Album je tak většinou hodně tvrdé a ta nasranost je z něj celkem cítit. Textově se to odrazilo např. v písních Omezenej druh, Krásnej novej svět, My nebo Andělucifer, což jsou zároveň i jedny z nejsilnějších pecek. Zabírat budou určitě i na koncertech, protože mají zároveň asi i nejchytlavější refrény na albu.

Album je celkem pestré a vydařily se i balady, které Traktor umí. Píseň Lucid navodí zkraje příjemnou relaxační atmosféru, do chvíle, kdy piano, jako vystřižené z repertoáru zpěvačky Enyi, protne Balkovo bicí a dál pak pokračuje v rytmech příjemně zasněné rockové balady. Testament je více emotivní balada, která určitě potěší skalní fans kapely a dle ohlasů se zdá býti zatím jednou z jejich nejoblíbenějších. Tuto skupinu určitě potěší i vypalovačka s názvem Vyser se na trému, kde do toho kapela šlape přímočaře a bez nějakých příkras. Za nejslabší kousek na albu pak považuju Mordor Kabaret, která je prostě zvláštní. Chápu hudební záměr, ale jako posluchače mě nebaví a je to právě ta z těch písní, kterou na albu rádi přeskočíte.

Pokud mám naopak vyzdvihnout nejlepší pecku na albu, tak pro mě jsou to jednoznačně Kameny, přes osm a půl minuty trvající skladba, která má svoji nezaměnitelnou atmosféru. Začíná poměrně baladicky v klidných pomalých tónech, aby pak v závěru vyvrcholila až kulometovou metalovou smrští, přičemž i tuhle nebezpečnou zbraň uslyšíme v této pasáži "hrát" spolu se skvěle padnoucím sólem Standy Balka. V závěru pak přichází opět zvolnění jen s vybrnkávanou kytarou a zvuky deště, kdy na vás dolehne, jak silné téma a atmosféru tahle píseň má. Přiznám se, že je to asi úplně první pecka od Traktoru, při které mi běhal mráz po zádech. Je zde sice cítit inspirace podobnými skladbami od Metalliky, jako je např. One, ale kdo by ještě před pár lety řekl, že tohle někdy Traktor dokáže složit a zahrát?! Za mě dosavadní vrchol jejich tvorby a klobouk dolů.

Á propos kytarová sóla...jsou různé názory na tyhle kytarové onanie v bigbítu. Některé kapely je z repertoáru úplně vyřadily, jiné je používají jen střídmě, další si zas bez nich nedokážou rockovou píseň představit. Traktor patří do té třetí sorty a Standa Balko sóluje opravdu v každé písni na desce, přičemž v některých písních je to fajn, ale jinde jsou tyhle pasáže jen zbytečně nastavovanou kaší a jen prodlužují stopáž písničky. V Kamenech však tohle sólo padne jako prdel na hrnec a třeba do téhle pecky neodmyslitelně patří, jinde jsou taky fajn, ale třeba by mohly být někde i kratší. Na koncerty by to pak možná potřebovalo doprovodného kytaristu, aby měl kdo mastit i ten beglajt :) Nicméně tohle je věc každého muzikanta a kapely a taky záleží na vkusu každého posluchače.

Sedmé straně kostky je tedy třeba dát šanci a nesoudit jen po prvním letmém poslechu. Je možné, že ji řada fanoušků příjme ztěžka a možná ji nebudou ani považovat za to nejlepší v tvorbě kapely, ovšem při opakovaných posleších začne album odkrývat své skryté trumfy a vnímavější posluchač novou tvorbu ocení vysokým hodnocením. Možná, že nevyplivne tolik jednoznačných hitů, ale je to deska vyzrálá, pestrá, tvrdá, zvukově perfektní a vypiplaná do detailů.